Zkuste si představit, že Váš život je dům. Dům, který od dětství budujete, má mnoho místností, které utváříte za přispění Vašeho okolí – nejdříve rodičů, později dalších členů rodiny, autorit, kamarádů a dalších lidí, které na své cestě životem potkáváte. Jsou v něm místnosti, které jsou čistě Vaše, jsou tam věci hezké a příjemné, jste na ně pyšní – jsou to místnosti, kam jste připravení vzít návštěvu. Ale jsou v něm i místnosti, kam odkládáte věci, které tak úplně příjemné nejsou, mohou být ošklivé, zraňující, ty před okolím skrýváte.

Mohou tam být věci, které nejsou původně Vaše, ale které jste zcela přirozeně převzali během výchovy od Vašich rodičů, prarodičů a jiných autorit – názory a přesvědčení o sobě, o ostatních, o světě. Na řadu z nich zdánlivě zapomenete, ale ony stále skrytě ovlivňují Vaši cestu.

Pak se něco stane – do Vašeho života/domu vtrhne nezvaný host, např. nemoc, nečekaná traumatizující událost, cokoliv z vnějšku, a rovnou si to namíří do těch nejskrývanějších místností – nejcitlivějších míst. Nebo se naopak nějaká taková místnost tak naplní, že se dveře otevřou a všechny věci se vysypou. Můžete se zhroutit a překvapeně sledovat, co všechno se před Vás vysypalo a kde se to vzalo. V prvním šoku rychle všechno naházíte zpět do dané místnosti a pevně ji zavřete. To ale neznamená, že je vyřešeno, uklizeno. Naopak.